Hodnocení obtížnosti výstupu

Na začátku rozvoje horolezectví nebyla klasifikace výstupů. Dělily se na lehké a těžké, případně na lehké, těžké a velmi těžké, a nijak blíže se neoznačovaly. Ale už koncem minulého století s růstem lezecké úrovně přišel čas, kdy rozdělení výstup na tři základní skupiny ztratilo hodnotící funkci, protože nemohlo vyjádřit obtížnost a rozmanitost horolezecké činnosti v terénu. Jako logický důsledek stoupající kvality se zrodily první klasifikační stupnice, které mohu být otevřené, anebo uzavřené - podle toho, jak reagují na změny v kvalitě vrcholných výkonů.

Hodnocení obtížnosti horolezeckých výstupů má dvě hranice. Začíná tam, kde se chůze (postup) mění v lezení, a končí na hranici lidských možností příslušného historického období.

První stupnice definovaly horolezecký terén jako prostor, ve kterém se průměrný horolezec neobejde bez použití rukou. Byly výlučně uzavřené. Bez ohledu na obsah a smysl pojmu "hranice lidských možností" pokládaly vrcholný výkon za věčný rozměr, stálé ohraničení horolezeckého snažení.

Velkou nevýhodou uzavřených stupnic byla jejich náročnost na abstraktní myšlení, na které nemají patent" ani množí vynikající horolezci.

Podstatně jednodušší jsou otevřené stupnice, u nichž rostoucí schopností horolezců mají automaticky za následek rozšíření klasifikace o další stupínek. I tento přístup má ovšem jistá úskalí. Počet stupňů každé stupnice přímo závisí na možnosti jejich vzájemného odlišení. Vzroste-li úroveň lezení na nejvyšším stupni obtížnosti, totéž se stane i při lezení na nižších stupních, takže s růstem počtu stupňů na horním konci stupnice by mělo dojít k jejich slučování na dolním konci stupnice. Nelogičnost otevřených stupnic je v tom, že nerespektují celkový rozvoj horolezeckých schopností, nýbrž jen rozvoj na hranici lezeckých možností v určitém historické období. Klasifikační stupnice mají různý počet stupňů. S rozvojem horolezectví jejich počet vzrostl ze tří na jedenáct. K jemnějšímu rozlišení se později začaly používat mezistupně (+/-). I když počet stupňů obtížnosti výstupů a jejich označení hraje při praktickém použití klasifikací důležitou roli, dokonalost informace závisí především na komplexnosti údajů. Číslo a slovní označení obtížností mají bez dalších doplňujících údajů jen malou vypovídací hodnotu. Za více než 100 let se vyvinul mezinárodní systém, který bere v úvahu všechny faktory. Tento první systém s celosvětovou platností je od roku 1971 známý jako stupnice UIAA. Používání této stupnice bylo rozšířeno do celého světa.

Stupnice UIAA přesně rozlišuje mezi lezením volným (vyjádřeným klasifikačními) stupni I-XI) a technickým (pomocí umělých pomůcek). Při lezení technickém (označeném stupni A0 l- A5) vyžaduje zvlášť vyznačit použití expanzivních (vrtaných) skob. Ve volném skalním lezení rozlišuje stupnice UIAA nyní už jedenáct stupňů obtížnosti s dalšího rozšiřování. Jak ukázala praxe, moderní skalní klasifikační stupnice musí být i přes všechny nevýhody otevřená.

Klasifikační stupnice UIAA

I. lehké: nejjednodušší forma skalního lezení, ne však lehký chodecký terén. K zabezpečení rovnováhy je zapotřebí rukou.
II. mírně těžké: začátek lezení, při kterém je vyžadována technika tří pevných bodů.
III. středně těžké: na exponovaných místech se doporučuje mezijištění. Trénovaní a zkušení lezci mohou překonávat úseky tohoto stupně ještě bez použití lana.
IV. těžké: na tomto stupni začíná opravdové lezení. Dostatečné lezecké zkušenosti jsou nezbytné. Další lezecké úseky většinou vyžadují vícejištění. Jištění lanem je už obvyklé i u zkušených a trénovaných lezců.
V. velmi těžké: zvyšuje se počet mezijištění, lezení klade zvýšené nároky na fyzickou kondici, techniku a zkušenosti.
VI. neobyčejně těžké: lezení vyžaduje nadprůměrné schopnosti a výbornou trénovanost. Velká exposice se často spojuje s malými možnostmi zajištění.
VII. mimořádně těžké: lze zvládnout jen se zvýšenou trénovaností a s pomocí speciální výstroje. I výborní lezci potřebují speciální přípravu pro určitý druh skály, aby úseky tohoto stupně přelezli spolehlivě bez pádu. Vybroušená technika jištění je nezbytná.
VIII-IX. stupňování předchozích obtíží; velmi vysoké nároky na speciální přípravu i na výstroj, výstupy a úseky krajních stupňů lze často zvládnout až po předchozích nácvicích a získání pohybových návyků. Vyhrazeno pro vrcholové lezce.
X-XI. současná hranice lezeckých možností ve volném lezení; předchozí nacvičování je nezbytné, ani nejlepší špičkoví lezci nejsou schopni úseky tohoto stupně opakovat často, k překonání jsou nezbytné ideální podmínky (vnější i psychické) i naprosté soustředění na výkon. Zatím se tento stupeň překonává jen s horním jištěním nebo s předem osazenými jistícími body.

                                                                                            


Srovnání jednotlivých stupnic

Fr UIAA USA
3 III 5.5
4 IV 5.6
5 V 5.7
5/5+ VI- 5.8
5+ VI 5.9/5.10a
5+/6a VI+ 5.10a/5.10b
6a+ VII- 5.10b/5.10c
6a+/6b VII 5.10d/5.11a
6b+/6c VII+ 5.11a/5.11b
6c/6c+ VIII- 5.11b/5.11c
6c+/7a VIII 5.11d/5.12a
7a+ VIII+ 5.12a/5.12b
7b/7b+ IX- 5.12b/5.12c
7b+/7c IX 5.12d/5.13a
7c+/8a IX+ 5.13a/5.13b
8a/8a+ X- 5.13b/5.13c
8a+/8b X 5.13d/5.14a
8b+/8c X+ 5.14a/5.14b
8c/8c+ XI- 5.14b/5.14c
9a XI 5.14d